Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hovory s Richardem

Občas poslouchám ty blbůstky ostřílených televizních diskutérů v nedělních poledních diskusních estrádách a nabývám stále silnějšího dojmu, že se zdravý rozum vytratil, nebo je někde ukryt v ilegalitě. Člověk už nemůže otevřít ani konzervu, aby se na něj nevyvalila nějaká mainstreemová ideologická kaše, navařená v nějaké novodobé večerní univrzitě.

 

Člověk je však homo politicus a potřebuje s někým rozumným prodebatovat, pokud možno bez ideologických předpojatostí, takové zásadní věci, jako jsou pojmy svobody, demokracie či nejnovější ožehavé problémy, které nastolují ty úžasné genderové studie.

 

Vzal jsem si do hlavy, že si najdu ke společným meditacím o takto aktuálních otázkách někoho rozumného, někoho, kdo by byl schopen bez fanatismu, zášti či svárů se mnou pohovořit. Kde však takovou bytost sehnat? Výběr v Praze je dost omezený. Ale pak mi došlo, že pár rozumných bytostí by i v Praze bylo, stačí zajet do Troje.

 

Nejvíce se mi tam líbí gorilí šéf Richard. Je rozežraný jako já, líný jako já, nevrlý jako já a taky tak konzervativní a zbabělý. Lišíme se jenom tím, že Richard je o hodně urostlejší. Pohlední však jsme oba stejně. Prostě, mohli bychom si rozumět.

 

Jak si však máme rozumět, když jsme se jazykově rozešli před sedmi miliony lety? Já nechápu Richardův hantec, a on vůbec neví, že já už jsem rozvinutější opočlověk a válím moderní jazyk typu „hele vole“.

 

Pak mne však napadla spásná myšlenka spojená s Amerikou, samozřejmě severní. Žijí tam totiž dvě fantastické holky – Francine „Penny“ Patersonová a Koko. Francine není žádná koketa a Koko není příbuzná s Coco Chanel. Francine už slyší jenom na přezdívku Penny a Koko už vůbec neslyší na své pravé jméno Hanabiko. Je to dvojka k pohledání. Obě jsou spolu už od roku 1971. Nic je od sebe neoddělí, ani to, že Penny je neobyčejná americká holka a Koko je neobyčejná nížinná gorila.

 

Tyhle dvě cácory spolu denně rozmlouvají pomocí rukou, a pokud jsem tomu díky své chatrné znalosti znakové řeči rozuměl, tak i o životě, umění a tak vůbec. Koko je umělecky založená, hezky maluje a někdy si i zahraje na různé hudební nástroje. Je velkou milovnicí filmů a nejraději má Zeffirelliho film Čaj s Mussolinim. Z Hollywoodských legend nejvíce milovala Robina Wiliamse, který ji vždy tak hezky lechtal. Sympatie světové veřejnosti si získala i tím, že miluje koťata.

 

Denní rozhovory těch dvou holek, pokud je správně chápu, probíhají vždy v plném porozumění. Na svět kolem sebe se dívají jako rozumné bytosti, bez fanatismu, zášti či svárů a do svých debat nezatahují žádný ideologický balast. Koko se, pravda, dokáže i namíchnout, když ji Penny odmítá přidat ještě nějaký pamlsek, ale pak pochopí, že jako dáma v letech by se měla v mlsání omezovat. A tak si obě žijí, meditují a zdá se, že jsou navýsost spokojené.

 

Koko má také své webové stránky. Na nich se můžete naučit základy znakové řeči. Ona sama těch znaků ovládá, jak znalci tvrdí, dva tisíce. Tak jsem se pusti do studia těch znaků, abych mohl s Richardem hodit řeč.

 

Richard je však dost samorost. Mívá nemluvná období, kdy není radno s hochem zapřádat nějaké filozofické disputace. Bývá to obvykle tehdy, když slastně hoduje na tom, co ukradl svým dětem, nebo tehdy, když si umane, že vyčistí svým četným manželkám uši. Pak je zase hovorný. Pokud nespí.

 

Tenhle urostlý chlapík zpočátku naší známosti dělal, že mne nevidí. Pak předstíral, že má jinou, důležitější práci. Když jsem neutekl ani poté, co na mne udělal jeden ze svých přísných a téměř hrůzostrašných ksichtíků, vyměkl a začala ho má rozmáchlá gesta zajímat.

 

Trvalo poměrně dlouho, než jsme se s Richardem shodli na významu jednotlivých znaků. Je sice vysoce inteligentní, ale dost nepozorný. Jakmile vidí salátek, větvičku, mrkev nebo nedejbože kopřivu, tak je konec. Pak ho nezajímá ani Kant se svojí etikou, ani Nietzsche se svojí ideou nadčlověka. Ostatně tuto nietzschovinu jsem ani neměl v ůmyslu s ním probírat. Bůhví jak by to dopadlo, kdybych mu chtěl vsugerovat, že jako bývalý lidoop jsem něco víc než současní lidoopi.

 

Nakonec jsme oba dospěli do stádia, kdy jsme mohli poměrně plynně a bez zábran hovořit i o poměrně složitých věcech. Konverzaci obvykle zahajujeme zdvořilostními frázemi. Například já ukážu znak „ty“ a znak „dobře“, Richard se rozhlédne po svých zásobách, a pokud jich má dost odpoví znaky „já“, „dobře“, „moc“ a „šťastný“. V případě zásobovací krize Richard dlouho mlčí, a pak zaznakuje: „já smutný“ a pátravě pohlédne na okénko přípravny. Je zajímavé, že mne se Richard nikdy nezeptá jak se mám. Asi je mu to fuk.

 

Po těchto zdvořilůstkách zpravidla přistupujeme k vážnějším tématům. Pamatuji si, že jsem se ho jednou, pomocí celé baterie znaků, zeptal téměř právnickým jazykem, zda se necítí být omezen na svobodě. Dlouho nic neříkal. Pak vstal, zadumaně se procházel, pročistil manželkám uši, vrátil se a zaznakoval: „svoboda“, „dobře“, „les“, „běhat“,“skákat“. Pak se zamyslel a dodal: “svoboda“, „špatně“,“pršet“,“zima“, „hledat“, „jídlo“,“bojovat“. Filozofové by na to, co Richard vyjádřil pomocí dvanácti znaků, potřebovali 300 stránek zašmodrchaného textu, ve kterém by tu dialektiku nejspíše utopili. Čeští politici a televizní moderátoři by to pravděpodobně nepochopili vůbec. Bylo vidět, že jsem si vybral správného parťáka.

 

Co mne na mém novém parťákovi trochu štvalo, bylo, že se někdy choval ke své velké rodině dost neurvale. Ne že bych byl útlocitný, to ne, ale i nám otrlým někdy připadá trapné, když nějaké, jinak celkem sympatické chlapisko, profackuje své čtyři manželky a tři děti jenom proto, že jsou trochu rozvernější ve chvíli, když on dochroupal mrkev a nemůže najít další.

 

Tato Richardova vloha pro svérázné usměrňování rodinných vztahů mi vnukla myšlenku, abych Richardovi, s přiměřeným důrazem připomněl, že i v rodinných vztazích by měly platit zásady demokratického rozhodování, zásady práva a jiných mainstreamových evegreenů. Chtěl jsem ho poučit, že totalitní chování je eklhaft a že v brzké době několika staletí to bude přežitek.

 

Příprava na takovou diskusi mi zabrala spoustu času. Není jednoduché nalézt ty nejvhodnější znaky k vyjádření takových složitých pojmů. Chtěl bych vás vidět, jak převádíte do gorilího znakového jazyka slovo „demokracie“. Ne že by politologové byli jindy co platní, ale v tomhle případě se přesvědčíte že jsou úplně k ničemu. Nepomůžou vám vtěsnat pojem „demokracie“ do gorilí lebky ani zaboha. Musíte si pomoci, jak umíte.

 

Zdálo se mi rozumné přiblížit Richardovi obsah pojmu demokracie podle vzoru „já pán, ty pán, my všichni páni“. Pečlivě jsem si připravil znaky pro slova „já“, „ty“ „všichni“, „stejně“, „mít“, „nárok“, „mrkev“ a „sežrat“. Pak jsem to na Richarda vybalil i s příslušnými gesty. Díval se na mne nejdříve s podezřením a pak s neskrývaným opovržením. Přiložil si ukazovák ke spánku a začal ním vrtět. Toto gesto ho musel naučit některý z nezodpovědných ošetřovatelů, protože ode mne to neměl.

 

Pak vstal a odkráčel na druhý konec pavilónu. Při návratu vlekl za ručičku svého nejmladšího synka. Malý Ajabu brečel, byl by nejraději tátu kousl, ale bál se. Richard kluka vzal, postavil ho na zem před sebe a sám se vypnul do výšky svých dvou metrů. Ajabu mu nesahal ani ke kolenům. Potom Richard ve své čtvrttunové majestátnosti roztáhl paže tak, že zastínil půlku pavilonu, významně pohlédl před sebe na malého mrňouse, pak vyzývavě pohlédl na mne. I mírně mentálně zaostalý by pochopil, co mi chtěl Richard naznačit: „Vážně si ty blbe myslíš, že mi Ajabu bude užírat mrkev beztrestně, že má stejné právo na mrkev jako já?“

 

Teď, když jsem už důvěrněji znal Richardův názor na demokracii, potažmo i na totalitu, stál jsem před velmi složitým problémem. Má cenu ptát se tohoto hromotluka na další, neméně ožehavé problémy, se kterými si nevědí rady ani ti zmínění ostřílení televizní diskutéři? Co když se mi bude zase předvádět v celé své rozložité kráse, aby zdůraznil, že kdo je velký, musí být bezpodmínečně názorově respektován?

 

Já tě doběhnu Ríšánku, to budeš koukat“, říkal jsem si „budu ti klást otázky rafinovaněji“. S těmi rafinovanostmi jsem chtěl začít v diskusi o genderu. Je to hit, řeší to každý, tak proč by se k tomu nemohl vyjádřit i můj gorilí přítel. Možná že jeho náhled na problém bude užitečnější, než náhledy exotů z různých podivných vědecko-pedagogických pracovišť.

 

Po dvou dnech usilovného přemýšlení jsem zavrhl původní záměr, položit Richardovi otázku: „Jaký je Tvůj názor na sociálně a kulturně podmíněné vzorce chování, které jsou tradičně považovány za odlišnosti v určení toho, jak se má chovat samec ve vztahu k samici a jak se má chovat samice ve vztahu k samci?“ Otázka to byla dobrá, taková nenávodná. Problém však spočíval v tom, jak takovou hezkou a nenávodnou otázku položit ručmo, a navíc někomu, kdo nemá ani ponětí o vzájemné souvislosti historických, sociálních a kulturních aspektů v dosavadním veleúspěšném dějinném vývoji. Někomu, kdo ani neví na které větvi fylogenetického stromu života visí.

 

Otázku jsem musel zjednodušit. Připravil jsem si potřebné znaky a začal jsem znakovat zjednodušený rozhovor: „ty“, „samec“, „ona“(ukázal jsem na Kijivu) „samice“, „jaký“, „rozdíl“. Zdálo se, že všechny znaky pochopil. Pochopil i to, že to byla otázka. Richard se ušklíbl a někam odešel. Když se objevil vlekl za sebou pro změnu své dva starší klackovité synky, Kiburiho a Nurua. Po předchozích zkušenostech jsem tušil, že klukům bude přidělena role názorných pomůcek. Jak se ukázalo, tušil jsem správně.

 

Richard, vědom si své role osvětového činitele, začal znakovat s vervou a evidentním nadšením. Za jeho gesta by se nemusel stydět ani český seriálový činoherec. Prudce zabodl svůj tlustý ukazovák do svých mohutných prsou a zaznakoval „samec“. Celé to dramaticky zopakoval ještě jednou. Pak rozmáchlým gestem ukázal na Kiburiho a zaznakoval „ne“, stejně rozmáchlým gestem ukázal na Nurua a znakem naznačil také „ne“. Poodešel ke své manželce Kijivu, znovu zabodl prst do své hrudi, naznačil „samec“, pak se něžně dotkl prstem Kijivu a zaznakoval „samice“. Potom dramaticky ukázal na Kiburiho a Nurua a naznačil „ano“.

 

Chvilku trvalo než mi to celé došlo. Ale pak jsem musel uznat, že na tvora retardovaného v evolučním vývoji o sedm milionů let to byl docela slušný přednáškový výkon. Ani proti logice Richardova výkladu nešlo nic namítat. Vždyť i někteří akademici už přiznali, že jestli samec se samcem nemohou zplodit mládě, pak musí být role samic významnější, než by se zdálo. Takže teď, jak se zdá, zbývá už jen tuto roli začlenit do příslušných sociálně a kulturně načančaných genderových vzorečků chování, vypracovat ideální model genderové identity a budeme z nejhoršího vevnitř, v hezkém dystopickém světě. Byl jsem rád, že jsem neuměl ani nemusel podobné úvahy tlumočit Richardovi. Byl by asi znechucen. Dlužno říci, že po právu.

 

Byla by však chyba nevyužít Richardovu ukecanost a zřejmý edukativní talent. Pilně studuji znakovou řeč, abych mohl v dohledné budoucnosti s tímto mým rozumným přítelem probrat i další aktuální problémy světa. Vždyť civilizované lidstvo stále tápe na své cestě k lepší a ještě lepší budoucnosti, a může doklopýtat ke svému trgickému konci, pokud mu někdo rozumný neporadí. Možná, že s Richardovou pomocí rozluštíme i ten tajný kód #MeToo.

 

https://altan-dahab6.webnode.cz/soukrome-studie/