Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mýty a skutečnost v pohádce o Červené Karkulce

1. 11. 2017

 

Nově na 

 

http://altan-dahab6.webnode.cz

 

Mýty a skutečnost v pohádce o Červené Karkulce

 

Příspěvek do sborníku „Velmi kritický náhled na dílo bratří Grimmů“

 

Soukromá bezgrantová studie

 

 

Nejméně od roku 1815 je dětská mysl infikována vyprávěnkou vypečených bratří Grimmů o tzv. Červené Karkulce. V této vyprávěnce je Červená Karkulka líčena jako velmi hezké, milé a uctivé děvčátko, které nadevše miluje své rodiče a babičku a ke zvířátkům, zejména vlkům, se chová zdvořile a s láskou.

 

Člověku se však dělá mdlo, když v Hesenských archivech listuje soudními spisy a nalézá zápisy trestního řízení s mladistvou Karlou Rotkäppchen, jak zní občanské jméno tzv. Karkulky.

 

Tento malý zlotřilec byl vším, jen ne „sladkou dívenkou, kterou musel milovat každý, jen ji uviděl...“, jak jí poisují hned v úvodu své pohádky Grimmové. Prohledal jsem stohy soudních materiálů a zjistil jsem následující fakta:

  • Červená Karkulka byla nemytý, nečesaný, fujtajblový cumploch, který zavšivil půlku vesnice Mespelbrunn. Vesničané vesměs popisují Karkulku jako zapáchající („schlecht riechenden“) dítě.

  • Vdova Rosamunde Frammersbachová a šest dalších svědků před soudem přísežně (sic!) prohlásilo, že Karkulka už v ranném dětství trhala motýlkům křidélka a slámkou nafukovala žabičkám bříška. Samozřejmě přes prdelku !

  • Rodičům ukradla vše na co přišla a prodávala to hluboce pod cenou (a bez účtenky !) na jarmarcích.

  • Vyhrožovala školním dětem fyzickým násílím a nepěkně až hanlivě mluvila o řídícím učiteli a všech školních úřadech Hesenska. Jednou dokonce prohlásila, že ani bavorské školní úřady nejsou o nic lepší.

  • Pastor Friedrich Mühlhauser prohlásil, že Karla Rotkäppchen naposledy navštívila místní kostelík v den svého křtu a že už tehdy nemístně rušila svatý obřad usedavým pláčem.

  • Genetickým rozborem bylo zjištěno, že zločinecké sklony nemá po rodičích, ale po své povedené babičce, kterou lidé již před drahnými lety vyhnali z vesnice do chaloupky za lesem.

     

Se znalostí velkého množství faktů jsem mohl zodpovědně přistoupit k rekonstrukci příběhu, který Grimmové tak nezodpovědně vyprávějí malým hodným dětem a infantilním dospělým čtenářům.

 

Události se vyvýjely takto:

Karla Rotkäppchen alias Červená Karkulka ve čtvrtek 8. 6. 1807 v odpoledních hodinách, bez dovolení rodičů, naplnila ve spíži košík nahnilými jablky, makovými koláči nevalné chuti a laciným vínem. Hodlala navštívit svou babičku, aby tam obě uspořádaly něco, čemu dnes říkáme mejdan. Chtěly tak do babiččiny chaloupky nalákat místního myslivce Joachima Wilhelma Fürstenwalda.

 

Babička měla na tohoto myslivce již dávno políčeno, neboť bylo všeobecně známo, že tento starý mládenec je celkem finančně dobře zajištěný a pod penzí. Babička mu všelijak nadbíhala ve snaze, podílet se na jeho relativním blahobytu. Myslivec však o babičku vůbec nestál. Byl to samotářský člověk, který nestál o společnost ošklivých babizen a jejich zkažených vnuček. Celý svůj život zasvětil lesu a zvířátka všech druhů a velikostí ho bezmezně milovala.

 

Když toho inkriminovaného dne šla Karkulka lesem, zvířátka před ní prchala. Dílem proto, že odporně zapáchala a dílem proto, že vždy nějaké to zvířátko zatahala za ocásek či ouško. Nejvíce si vytrpěl starý vlk Wolfgang, který byl postižen artritidou obou zadních běhů. Nikdy nestačil před Karkulí prchnout a ta potvora ho vždy nehezky potrápila. Nejinak tomu bylo i toho 8.6.1807. Karkulka kolem 16. hodiny Wolfganga chytla, povalila jej do kopřiv, štípala ho kam se dalo a nakonec mu chtěla dát pusu. To už vlk nevydržel, sebral poslední síly a utekl.

 

Vlku Wolfgangovi pomalu a jistě docházela trpělivost. „Musím něco vymyslet“ říkal si vlk a usilovně přemýšlel, jak by Karkulku potrestal, případně jak by se jí nadobro zbavil. Ve staré vlčí hlavě se tak zrodil jednoduchý plán: „Vypravím se do chaloupky té babizny, počkám až baba půjde zase otravovat pana myslivce svými milostnými nabídkami, pak se za ní převleču a počkám na Karkuli. Až se bude ta malá potvora ptát proč mám tak velké oči, zuby, uši, hlavu a ocas, tak na ní tak strašně, ale strašně vybafnu, že jí trefí šlak.“

 

Plán to nebyl špatný. I ty nejlepší plány však často troskotají na náhodě. Tak se stalo i onoho červnového podvečera. Než stačila Karkulka vejít do chaloupky, potkala už téměř na zápraží svou šíleně naštvanou babičku. „Copa* se babšle stalo, že seš tak nasejřená ?“ ptala se Karkule. „Ani mi holka nemluv“ odvětila babička. „Vracím se z rande a představ si, že ten trotl Fürstenwald si mne zaboha nechce vzít. Prej to rači skočí do studny. Mám tuchu holka, že ho do tý studny hodím sama.“ „No prima babi, bude junda. Ani nepudem do chalupy, dem toho sraba ulovit“ zavýskla radostně Karkulka.

 

Vlku Wolfgangovi už sice moc orgánů nefungovalo, ale sluch měl ještě dobrý. Již v posteli, oblečen do babiččiny noční košile a čepce a připraven na svůj dramatický výstup, vyslechl rozhovor těch dvou ženštin. Převlékl se tedy zpět do civilu a oknem uprchl. Jeho prchání však nebylo z nejrychlejších. Uplynulo 42 minut než se dobelhal do lesa, aby informoval místní faunu o zločinném plánu těch dvou budoucích trestankyň. Jedné hodně zletilé a jedné nezletilé.

 

Protože zvířátka mají ještě zdravý rozum a na rozdíl od lidí i bystrý úsudek, tak se rychle uradila. „Vezmeme útokem chaloupku a obě ty hnusné vyvrhelkyně zajmeme a předáme okresnímu zemskému policejnímu komisařství v Butzbachu, protože do krajského zemského policejního komisařství ve Frankfurtu nad Mohanem je to daleko a dnes už bychom to nestihli“, zavelela liška.

 

Mezitím však ty dvě vyvrhelkyně, jak je trefně zvířátka pojmenovala, nastražily lest. Do vína, které měla Karkulka v košíku, a které už samo osobě představovalo zdravotní ohrožení, přidaly rozmělněný kozlík lékařský, mučenku a sluncovku kalifornskou. Karkulka si rozpustila vlasy, pokrátila už tak dost krátkou sukénku, navoněla se levandulí (člověk by neřekl, co všechno v takovém hesenském lese roste) aby nebyla cítit tím svým odérem a hopsavým krokem se vypravila za myslivcem. Zastihla ho pod posedem. Koketně mu nabízela pančované víno. Fürstenwald Karkulku dvakrát nemusel, ale pro víno měl slabost. Zkrátka a dobře, za necelých 11 minut byl v limbu. Karkulka doběhla do kůlny vedle babiččiny chaloupky pro trakař. Obě hnusoby myslivce naložily a budete se možná divit, ale skutečně myslivce do té studny shodily. Rovnou z trakaře.

 

Myslivec měl však štěstí. Rok 1807 byl mimořádně suchý a studna byla mimořádně nehluboká (pouhé čtyři hesenské sáhy), takže kromě hematomů a odřenin se mu nic vážného nestalo.

 

V tom už ale přibíhala zvířatka. „Jelene“, volal medvěd „ vezmi mezi parohy ty ženštiny a přitiskni je k tomu tam velikému dubisku ať neutečou a vy ostatní nečumte a podejte mi liánu ať ji můžu spustit dolů panu myslivcovi“. Zvířátka se dala do hledání, ale liánu ne a ne najít. Bylo to snad to jediné, co v hesenském lese nerostlo. „Už to mám,“ volal bobr „počkejte chvíli“ a svými zuby skolil mladou olši. Medvěd olši popadl, spustil do studny a pana myslivce vytáhl. Zvířátka hned pana myslivce očistila, ošetřila a zulíbala.

 

Policista Johan Georg Wachmann nemohl uvěřit svým očím, když na okresní zemské policejní komisařství v Butzbachu dorazila eskorta 187 zvířat a zvířátek** jištená Fürstenwaldovou loveckou prachovnicí, aby vydala do rukou zákona ty dvě zlotřilecké osoby – Karlu Rotkäppchen, alias Červenou Karkulku a její babičku, alias Gertrude Schuster.

 

Výslech všech stoosmdesátisedmi zvířat a zvířátek jakož i myslivce Fürstenwalda, sepsání protokolu a všechny další nezbytné policejní úkony, tak jak je známe dodnes, trvaly do časného rána 9.6.1807. Na žádost ředitele okresního zemského policejního komisařství vydal téhož dne okresní prokurátor příkaz k uvalení vazby na hodně zletilou Gertrude Schuster a nezletilá Karla Rotkäppchen byla, až do rozhodnutí soudu, předána rodičům.

 

Trestní senát hesenského zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem odsoudil Gertrude Schuster dne 22. 8. 1809 na dva roky nepodmíněně za ublížení na těle podle § 126, odst 4. písm. c) tehdejšího hesenského trestního zákona. Dalších 6 let nepodmíněného trestu vězení v témže řízení bylo G. Schusterové uloženo podle § 16, odst. 1, písm. a) tehdejšího hesenského trestního zákona za to, že na těle ublížila osobě ve státní službě, což se tehdy považovalo za nanejvýš drzý zločin. Odůvodnění rozsudku je možné nalézt ve frankfurtském státním archivu pod jednacím číslem 2597/09 / Abt. VII./ Kart. 218/ Fach XIX-36-16/ Seite 808 – 1126.

 

13. listopadu 1809 nařídil zemský soud pro mladistvé ve Wiesbadenu umístit Karlu Rotkäppchen do diagnostického ústavu v Marburgu až do doby její zletilosti. Spis pod j.č. 278-13-11/09 naleznete ve Wiesbadenském archivu. V tomto spise jsou v chronologickém sledu uvedeny všechny činy, přečiny a trestní činy Karly Rotkäppchen. Jak již bylo uvedeno v úvodu, je to velmi skličující čtení.

Je nepochopitelné jak nezodpovědní byli bratří Grimmové, když za ústřední postavy své tzv. pohádky vybraly dvě tak zavrženíhodné osoby. Nelze se pak divit, že kriminalita mládeže od roku 1815 až doposud roste tak závratným tempem. Ještě že jsou tak zodpovědní badatelé, kteří na nezodpovědnost bratří Grimmů tak zodpovědně poukazují.

 

Altan Dahab

Wiesbaden, Frankfurt am Main, Praha

říjen 2012 – srpen 2017

Nekorigovaný rukopis

 

 

Pozn.autora :

 

*Některá slova v hesenském dialektu jsou velmi podobná slovům chodským.

**Eskorty se nezůčastnili pouze šneci. Butzenbach byl pro ně příliš vzdálen.